Duben 2016

Trable Skorobezhlavého Nicka

16. dubna 2016 v 10:02 | Naděje |  Okýnko témat
Je to pěkně za houby, když máte hlavu skoro useklou. Nejenom, že vás diskvalifikují z Bezhlavého honu, ale ani si nezahrajete s vlastní hlavou kuželky. Když Vám hlava drží na jednom palci šlach a masa, tak zkrátka proklínáte kováře, který se nepostaral o dostatečnou ostrost sekery se kterou kat pracoval. Cítíte se nezařaditelní mezi ostatní. Ani studenti Vás neberou vůbec vážně. Zajímá je jen a jen to, že jste S K O R O bezhlavý Nick. Copak jsem nějaká atrakce k smíchu? Jsem sir Nikolas, kterého tu nikdo nebere vážně. Takže si bloumám po chodbách hradu a přemýšlím nad životem. Pardon v mém případě nad smrtí. Sleduji hemžení těch všech studentů, jejich potíže a doufám, že se nedostanou do takových problémů jako já. Jakmile je totiž problém s identitou je všechno takové těžší. Mladej Potter tady pořád něco řeší, nemá ani jeden školní rok v klidu. Jakoby to všecko leželo na něm. Ale tak, byl hodnej když mě přišel před ostatními duchy tehdy podpořit. Škoda, že byl tehdy ještě tak mladý. Kdybych jej získal na svou stranu teď, když už je známý nejen tím, že přežil, ale i tím, že se mu to povedlo hned několikrát, třeba by mě brali vážně.
Jenomže to by nesměla být celá škola na nohou kvůli nějaké válce. Všichni tady lítají jako o život, utíkají, bojují, snaží se bránit hrad. Hlavně by si měli dávat pozor, aby jejich smrtelná zranění nebyla takovým handicapem jako v mém případě. Přeci jenom být duchem je poměrně dlouhodobá záležitost. Poměrně špatná smrt by bylo zašlápnutí obrem. Tělo se změní na placku a pracujte pak s takovým materiálem. Uff to jsem dopadl vlastně ještě dobře. Kdybych měl být placatý, tak by se mi smáli hned jak bych se zjevil a už vůbec bych nemohl hrát kuželky. No, ale zase bych mohl být třeba koberec. Ale to by mě nebavilo.
Vůbec nejlepší smrt je zasažení tou zelenou kledbou co se nepromíjí. To Vám totiž nezkřiví ani vlásek. Takže umřete a vypadáte pořád stejně. Kdybych byl ještě mezi živými dal bych si záležet, abych vypadal dobře. Abych neměl zakrvácený plášť a upocené vlasy. Nechápu studenty co tu pobíhají a vypadají tak rozvrkočeně. Přece když je někdo sejme zelenou kledbou, tak jim to zůstane napořád. No jo, lidi nepřemýšlejí nad svou duchařskou budoucností. Ani já nepřemýšlel. Kdyby ano, tak bude mým posledním přáním pořádně ostrá sekera.
Ha teď proběhl ten nejmladší Weasley a křikl na mě:"Hlavu vzhůru Nicku". No jo, já se o to pokouším. Chytám ji za uši a chci ji zvednout do výšky, ale palec šlach ji nepustí. Kruci. To si taky mohl odpustit. Že já jim na to vždycky skočím.





Naděje

Bakalářské potíže

10. dubna 2016 v 17:36 | Naděje |  Rozmlouvám se životem
Já už vážně nevím. Posledního půl roku mám pocit, že se ten můj život fakt zaseknul. Já jsem se zasekla a pořád nejsem schopná se pořádně kvalitně odseknout a žít. Ta zatracená práce ještě pořád není hotová. Říkala jsem si, že se ozvu s tímto tématem až v okamžiku kdy bude ta svině vítězoslavně napsaná, vytisknutá a budu ji mít z krku. Až na obhajobu samozřejmě.
Dohrabala jsem se na nějakých 22 normostran z 35 minimálních, které k této práci potřebuji, abych ji teda mohla odevzdat. Těch sedm posledních stran jsem ze sebe pracně dolovala víc než týden. Do konce dubna potřebuju tu práci mít hotovou a odsouhlasenou. Prošla jsem mnohé potřebné ústavy a instituce. V počítači se mi válí fotky nějakých listin z archívu, které musím vyluštit (lidé v barokní době psali tak krásně, až to dnes nejde přečíst!) a aby toho nebylo málo, tak je to v němčině a latině a hurá já ani jeden z těch jazyků neumím. Bože jak já byla pitomá, když jsem odsouhlasila téma bakalářky s ambicemi velké kunsthistoričky, a ani si nezjistila, že o těch památkách je všude jen velké kulové.
Strašně me to sere. Sere mě, že kvůli té práci musím furt někoho otravovat a nahánět po emailech, aby mi zpřístupnil to a to. Jako jasně, asi mě to teď štve víc čistě z toho důvodu, že čas tlačí a tohle je moje poslední možnost tu práci obhájit.
Co mě dohání až k slzám je to, že se na to nejsem schopna soustředit, že mi furt myšlenky lítají někde jinde. Jakoby mi nedocházelo, že pokud to nedám, tak jsou čtyři roky mého života v hajzlu a ani k tomu nedostanu ten pitomý nepotřebný papír. Ve chvilkách, kdy mi tato realita dochází se zas úplně vytrácí vzduch z místností kde se nacházím a já tísní až nemůžu dýchat. Mluvit o tom se mi nechce ani s přítelem, ale už ani s nikým jiným, protože je to věčný boj. Takže ano, zase si to odskáčete vy. Naštěstí vás není mnoho, takže tolik lidí ty mé řádky obtěžovat nebudou.
Achjo, achjo, připadám si bídně. Jakoby se má sebeláska sebrala, ani se neobtěžovala mi zamávat a prostě vzala roha někam jinam. Jsem plná myšlenek o tom co si bude říkat mé okolí. Myšlenek na to jak hniju. Protože v rámci sebepotrestání se radši nevěnuju ničemu z věcí co mě baví. Mnohem lepší než dělat cokoli produktivního je přece celý den strávit na počítači, mít otevřenou stránku s rozepsanou bakalářkou nebo někdy ani to ne, a přitom bloumat světem internetu. Takže večer jdete spát s mizerným pocitem, že jste zkrátka nenapravitelné líné, nesoustředěné hovado.
Přitom já se takto přece cítit nechci. Miluji dny kdy jsem produktivní a můžu jít spát se spokojeným pocitem, že tu po mě zase něco zůstane. Krucinál život žiju teď a nezačne mi, až se té bakalářské svině zbavím. To chci jako celou tu dobu skuhrat nad tím jak je to hrozné a jak já jsem hrozná a kazit si tak minulost zároveň s budoucností?! Ne! Je tady a teď. Já jsem tady a teď. S mou prací to není tak úděsné jak si myslím. Zbývá mi už jen nějakých třináct stránek. Zatnu zuby a napíšu je. V úterý se pobavím s vedoucím práce a uvidím jak to se mnou vlastně vypadá. Kašlu na ten strach. Na ten tísnivý pocit. Chci být šťastná, veselá a schopná. Tedy ne chci. Ale já vím, že taková jsem.
Jsem skvělá protože to prostě nevzdávám. Jsem se svým životem spokojená takový jaký je a nic mu nevyčítám, protože je jen takový jaký si jej stvořím. Jsem Tvůrce svého života, vím to a podle toho s ním taky dokážu naložit. Mám právo být spokojená a šťastná. Mám sílu být produktivní a aktivní. Své soustředění mám ve svých rukou. To je něco co sama sobě můžu dát jen já. Nikdo jiný na celé této zeměkouli mi tohle dát nemůže. Je to dar ode mě pro mně.
Ano cítím se mnohem líp. Nestačí snít o tom jaké to bude až to bude. Protože pak člověk zapomíná na to jaké to je. A právě ono JE je důležité pro to, jaké bude ono BUDE. Jinak bych mohla čekat na radost ze života no prostě až do jeho konce.

Vaše daleko spokojenější Naděje

Život se zeleným zákalem

3. dubna 2016 v 10:49 | Naděje |  Okýnko témat
Mám zelený zákal. Přestože se často uvádí, že tato nemoc se týká starších lidí, u mě byla prokázána v druhém ročníku na střední škole. Třeba by vás zajímalo co tohle onemocnění přináší. Co je ten zelený zákal, odborně glaukom, zač?

Když máte zelený zákal neznamená to, že vidíte všechno zeleně. V dnešní době už to ani neznamená, že Vaše oči chytnou zelený nádech. Zelený zákal získal svůj název v době, kdy jsme jej ještě neuměli zastavit a pokročilé stádium glaukomu přidávalo barvě očí zelenou barvu. Správně jste si možná všimli, že nepíšu o vyléčení zeleného zákalu, ale o jeho zastavení. Smutnou pravdou je, že co Vám tento zákal vezme už Vám nikdy nevrátí. Vyléčit poškození, která v oku způsobí nelze.

Podstatou této nemoci je zvýšení nitroočního tlaku. Protože oko si produkuje nitrooční tekutinu, může se stát, že jí začne produkovat příliš a dojde tak ke zvýšení nitroočního tlaku. Tekutina tlačí na citlivé čípky v oku a tyto čípky pod tím vytrvalým tlakem postupně odumírají. Jakmile jich odumře dostatek, přichází člověk o zrak a v neléčeném případě může dojít až ke slepotě.

Tato nemoc je velmi zákeřná v tom, že nebolí. Navíc toho, že nevidíte na jeden čípek v oku, si taktéž nemáte šanci všimnout. Pohřeb čípku proběhne v tichosti a na jeho miniaturním místě se usídlí tma. Pokud zelený zákal není odhalen a zastaven, dostal by se do fáze, kdy bychom v zorném poli měli slepá místa. V nejhorším případě o zrak přišli úplně.

Od okamžiku, kdy se u mě prokázal zelený zákal, začalo mi pravidelné docházení k očnímu lékaři. Ačkoli normální lidi k němu chodí jednou za čas, já jsem u své oční doktorky každé tři měsíce. Vždy mi zkontroluje nitrooční tlak. Toto vyšetření nesnáším. Vím, že ten přístroj mi vůbec nic hrozného neudělá, jen mi jakoby foukne do oka, ale já přesto nejsem nikdy schopná tuto procedůru vydržet. Tedy já ano, ale oko, kterého se to zrovna týká ne. Mrká jako zběsilé a paní doktorka mi musí přidržet víčko, protože jinak bychom tam strávily celý den. Po tomto souboji mi paní doktorka napíše recept na oční kapky a já odcházím. V ideálním světě si pak tyto kapky do očí kapu každé ráno, ale v mém světě se mi stává bohužel poměrně často, že na ně zapomenu. Měla bych na sebe přitvrdit. Jednou za čas si paní doktorka ověří mé periferní vidění perimetrem. Toto vyšetření připomíná počítačovou hru. Sedíte u takové polokoule a musíte se dívat jen doprostřed mezi čtyři body. Různě daleko od těchto bodů se objevují v různé intenzitě takové tečky. Když tečku spatříte zmáčknete mačkátko, které držíte v ruce a máte bod. No a tak se změří jak dobře vidítě. První půl minuty je to i zábavné a pak vás začnou bolet záda, protože jste si k tomu sedli blbě.

Jinak můj život se zeleným zákalem není nijak omezen. Vidím normálně, snažím se kapat si kapky do očí a nezapomínat na ně a chodím na pravidelné prohlídky, kde se zapisuje můj nitrooční tlak. Takže je tak nějak všecko v cajku jak má být.

Tak tedy to byla jen taková malá sonda do mého života v rámci očních potíží se zeleným zákalem.

Vaše Naděje