Leden 2016

O dívce, která chtěla dostat zaplaceno

6. ledna 2016 v 18:39 | Naděje |  Plivátko
Stala se mi taková poměrně zajímavá věc. S jedním nejmenovaným souborem jsem se domluvila, že mu vytvořím fotoknížku. Naivně jsem si myslela, že mou prací bude pouze grafika a že mi někdo pomůže s opsáním nebo vymyšlením textů. Naivní byla i má představa, že členové tohoto souboru jsou schopni komunikovat o věcech mezi sebou. Takže i fotky jsem musela vypisovat po jedne, abych je ziskala v plne kvalitě pro tisk.

Je pravdou, že jsem začátečník co se grafiky týče. Můj přístup ze začátku byl takový, že to udělám prostě zadarmo a nebudu jaksi nic vyžadovat. Nicméně jsem taky doufala, že se, alespoň jednou za celou dlouhou dobu spolupráce na téměř dvěstě stránkové záležitosti, dočkám takových těch slov jako: pak se nějak vyrovnáme. Tím by pro mě celá situace byla jasná a já bych absolutně nic neřešila.

Čas plynul a bylo třeba zpracovat další a další stránky, najednou se na mě vyřítilo 20 let, které jsem myslela, že je soubor nemá vůbec k dispozici, ale které se musely poměrně rychle zpracovat. Když už jsem i toto přestála a zařadila do fotoknihy i onu dvacetiletou díru, tak přišel problém s podklady. Pod každou stránku bylo nutné přidat vložit podklad konkrétní. V rámci knihy sice jednotný, ale přesto každý vlastně jiný.

Když jsem konečně i tuhle věc měla za sebou, a dodělala poslední vysprávky. Volám tedy s členkou souboru, která mě jakoby vedla, zda je možné to tedy poslat do tisku. A ona, že ano, a abych to zařídila tak, že by to bylo jako na ni a ona si knížku vyzvedla a zaplatila dobírku. Na což říkám, že nevím zda to tak jde, ale hlavně, že bych tu knížku taky ráda viděla, když jsem nad ní strávila takovou hromadu času. Velmi podstatná část práce proběhla v době vánoční a silvestrové. Takže z návštěvy u sestry jsem měla poměrně nic. Proto mě asi tak naštvalo, když jsem slyšela to podráždění v jejím hlase, že by tu knížku chtěla mít radši na sebe. Jako já to na jednu stranu chápu, ale dělala jsem se s tím hromadu hodin, vytvořila podle mě poměrně solidní grafickou práci, kterou bych nakonec neměla ani vidět a ani v tomto posledním telefonátu nepadlo ani půl slova o jakkémkoli vyrovnání.

Takže jsem se naštvala a s pomocí mé dobré známé sepsala mejl ve kterém jsem sboru oznámila jakou částku za svou práci očekávám. Samozřejmě mi přišla odpověď se slovy, že rozhodně na nějakou odměnu mysleli, byť teda ne tak moc vysokou a jak jsem k té částce přišla? V mé odpovědi nalezli, že tu částku jsem vytvořila tím způsobem, že každou za každou stranu bych ráda měla 18 korun. U profíků, by za stránku mohli platit i 100. Tak i s tímto jednoduchým výpočtem jsem email zaslala zpět.

Situace dál se vyvrbila následovně. Soubor si mě v podstatě pozval k sobě. Fajn. Přišla jsem tam a vyslechla si jak jsou strašně překvapení tou částkou. A že mi nabízejí menší částku, ale jen o tisíc zmenšenou. Kdyby to skončilo tím, že jim povím, že se rozmyslím, a dám vědět, tak bych tuhle částku naprosto bez problémů přijala a dostaly by knihu i data pro další možné vytištění knih. Ale pak přišly názory stylu, že to co jsem vytvořila v tom fotoshopu já, že oni by zvládli taky. A že vlastně vůbec jaksi nejsou spokojené s tím jak to vypadá. Aha takže kdybych do toho neryla, tak se nikdy nedozvím co si o té grafice vlastně myslí? Jenom protože si myslely, že to dělám zadarmo tak mi nedaly vědět, že dělám tři měsíce na něčem co se jim nelíbí? Dorazila mě slečna otázkou kde jako ta grafika tam je. Nejdřív jsem začala mluvit, ale potom jsem jí poděkovala za názor, řekla naschledanou a odešla.

V mejlu jsem jim napsala, že si za tou grafikou stojim a ze z ceny neslevím. Za castku, kterou mi hodlali dat, ze jsem ochotna dat jim jeden vytisk bez dat. Pouze při doplaceni mnou urcene castky, bych jim poskytla ke knize i data a možnost si ji vytisknout kolikrat chtěji.

A jsem toho tak plná, že jsem to tady prostě musela vyplivnout.