Září 2014

Třeťák v klidu

29. září 2014 v 8:06 | Naděje |  Rozmlouvám se životem
Mám ráda některé začátky, kdy všechno vypadá tak uklizeně, když je všechno přede mnou. Ani pokoj na koleji se ještě nestihl zanést nepořádkem. Líbí se mi ten pocit, že tentokrát to může být jinak. Všechny seminárky ještě nejsou ani pořádně zadané, tak je veliká šance věnovat jim ten správný čas, který si ty potvůrky žádají. A bakalářská práce se taky hlásí o mou pozornost, ale zatím se hlásí tak mile. Měla bych toho využít, dokud je na to ten správný čas. Hlavní je, že by mě to mohlo bavit, pokud to nenechám zajít daleko, aby mě to stresovalo. A to je moc fajn.

Ráda bych prožila třeťák bez velkých stresů. Stresy mě už nebaví. Třeba je to můj poslední rok na škole, tak proč si jej neužít?

Naděje

Trest smrti

11. září 2014 v 15:14 | Naděje |  Rozmlouvám se životem
Vražda malé devítileté Elišky rozvířila vlny internetu. A naše zlatá televize Nova se už z tak hrůzné události snaží vytěžit co to dá. Nemám tuto televizi a ani další z krvelačných medií ráda. Zpět však k tomu o čem bych chtěla hovořit. Všimla jsem si jak mnoho lidí začíná v souvislosti s tímto případem křičet a toužit po obnovení trestu smrti.

Ani slovem neříkám, že to co se malé Elišce, ale i jiným dětem stalo není hrozné. Je to hrozné, děsivé a neskutečně smutné, že se takové věci ději. Ale se zavedením trestu smrti nesouhlasím. Nesouhlasím, protože nemáme právo vzít život. A nejedná se jen o to, že bychom klesli na úroveň těch co takováto zvěrstva skutečně páchají. Navíc naše životy jsou plné doměnek na základě, kterých jednáme, aniž by ty domněnky měly cokoli společného s pravdou. Justiční omyly se stávají a představa, že někdo zemře jen kvůli tomu, že davy křičely v touze po trestu smrti, a ten člověk byl přitom nevinný mi přijde stejně děsivá jako to co se stalo Elišce a mnohým jiným. Připomíná mi to Zámek od Kafky.

Neříkám, že ten kdo to způsobil si nezaslouží trest, něco takového ode mne nikdo nikdy neuslyší, jen nejsem pro trest smrti, protože si nemůžeme být jisti, že máme toho pravého vraha. Navíc by to mohlo být zneužitelné i jinak. Pochybuji, že snaha narafičit vraždu na někoho jiného se objevuje pouze v detektivkách.

Byla bych spíše pro nepodmíněnost trestů za takové činy a zpřísnění vězení, aby to pro některé nebyl hotel na zimu.

Zrovna dneska jsem četla někde tento citát: "Nepřízeň osudu unese skoro každý. Jestli chcete doopravdy prověřit něčí charakter, dejte mu moc." Abraham Lincoln Co když by dav zařídil trest smrti. A vy jste pak stáli semleti nešťastnými náhodami před soudem a jen doufali v dobrý charakter toho, kdo by nad vámi měl moc?

Naděje

Nejsem jako vy - Jodi Picoult

11. září 2014 v 9:07 | Naděje |  Rozmlouvám s knihami

Dostala jsem se ke knížce Nejsem jako vy. A musím uznat, že tato kniha se mi četla velice dobře. Děj knihy vypráví příběh chlapce Jacoba Hunta, který má Aspergerův syndrom, což je forma autistické poruchy. Kniha nám ukazuje jeho svět, který je pro lidi bez tohoto syndromu jen těžko pochopitelný. Jacob nesnáší oranžovou barvu, oblečení si skládá přesně podle svého barevného systému, musí vidět svůj oblíbený kriminální seriál nebo dostane záchvat, nesnese pohled z očí do očí, nemá rád dotyky a mnoho dalších věcí.
Kniha líčí život Jacoba a jeho rodiny. Velice se mi líbilo, že každá kapitola, byla psána z pohledu jiné osoby a byl tam pak pěkně znát ten rozdíl mezi myšlením Jacoba a ostatních lidí. Hodně jsem se u této knihy nasmála a byla velice poutavě napsaná.
Hlavním Jacobovým zájmem je forenzní kriminalistika o které se dovede bavit s velkým nadšením, ale vzhledem k tomu, že toto téma obsahuje mrtvoli, není to okolím moc dobře kvitováno a Jacob je jim zkrátka divný. Jeho lektorka sociálních dovedností se jej snaží naučit jak správně komunikovat s lidmi. Trénují si správnou nezávaznou konverzaci, jak objednat pizzu a podobné věci, které by nás ani nenapadly. Celá kniha dostane na dramatičnosti v okamžiku, kdy Jess zmizí a následně je nalezená mrtvá. Hlavním podezřelým je samozřejmě kluk, který se nedokáže dívat do očí.
Knihu mohu jen doporučit.

Naděje



Proč jsme tak kyselý národ?

9. září 2014 v 14:49 | Naděje |  Rozmlouvám se životem
Tak jsem si tak brouzdala internetem a narazila na článek o české rodinné firmě, která přišla na nápad batohu, na který si můžete kdykoli sednout. Zkrátka batoh se sedačkou uvnitř. Musím uznat, že tento nápad mě zaujal a nedivím se, že je o jejich výrobek zájem i ve světě. Na první pohled konstrukce v batohu není poznat, alespoň podle videa, které jsem mohla zhlédnout.
Jedinné co nechápu jsou komentáře v diskuzi. Jak tam každý dělá ramena, že to nic není vymyslet něco takového, jak tam mnoho lidí kritizuje a jak jsme prostě nepřejícní a neskutečně skeptičtí. Samozřejmě, že se našlo i pár vyjímek, které nápad podpořilo, ale celkově mívám z těch českých diskuzí hrozně nepříjemný dojem. Taková zvláštní snaha očernit nápady jiných, aby jim to nevyšlo. Copak jsme tak strašně frustrovaný národ? Nevím, kde se to v těch lidech bere, ale je to škoda.
Neříkám, že bychom u všeho měli optimisticky juchat a radovat se, že je to prostě úžasné, ale tohle je smutné. Hledat chyby v tom, že asi nejsou první s tím nápadem a tak dále. Možná nebyli první, ale dovedli ten nápad do skutečného výrobku, který se snaží propagovat a neříkají jen spousty prázdných frustrovaných slov.

Kdyby vás zajímal článek, který mě inspiroval, tak jej naleznete zde: http://byznys.ihned.cz/zpravodajstvi-cesko/c1-62764200-cesky-vyrobek-patent-batoh-sedatko-sedici-zidle-komfort

Naděje

Kapsička na klíče

9. září 2014 v 8:12 | Naděje |  Potvoření s háčkem

Drobnou kapsičkou na drobné jsem si udělala velikou radost:-)

Naděje

Jdu za hranice své reality

6. září 2014 v 8:28 | Naděje |  Okýnko témat
Jako každý, jsem od mala poslouchala názory ostatních, které si o mě udělali a protože jsem nebyla dostatečně ostražitá myslela jsem si, že ti lidé mluví o mě. Utvářeli mě svými řečmi, kterým jsem naivně důvěřovala. Jsou to taková ta slova:,, Jáj, ty tancuješ jako chovanec nějakého ústavu. Ty jsi ale dřevo, ale neboj my jsme na to zvyklí. Noo jo tys nikdy nebyla normální. Ty jsi bordelář. Ty neskutečně škrábeš, kdo to má přečíst.... " a další hromady slov, které má mysl radši zapomněla. Těmto slovům jsem postupně začala věřit a prožila si tak pár let života bez sebevědomí a bez lásky sama k sobě. Naštěstí jsem si uvědomovala, že nechci prožívat svůj život ve strachu a neustále se před lidmi nějakým způsobem skrývat.

Tvořím si svou novou realitu, kde řeči ostatních neplatí ačkoli je občas ještě zaslechnu. Je mi to jedno, já přece vím jaká jsem a čeho chci dosáhnout. Jsem hrdá na to, že v posledních dnech zvládám vstávat brzo ráno a fungovat celý den. Je to jiné než, když jsem spala do jedenácti, pak si lehla na hodinu ještě po obědě a stejně se cítila unavená. Na to jak jsem dle slov ostatních nesportovní typ, jsem za tyto prázdniny ušla 70 kilometrů ve dvou dnech, ujela 72 kilometrů za jeden den na své koloběžce. Je to hrozně příjemné to dokázat, ale ne proto, abych ostatním ukázala, že neměli pravdu, ale protože sama chci a těší mě to. Od té doby co jsem se rozhodla, že přeci sama nechci žít v nějakém nepořádku a chci mít uklizeno kvůli sobě, se mi daří ten pořádek udržet daleko líp, než když jsem se snažila jen našim něco dokazovat.

Zkrátka tam kde naše realita byla před lety, tam nemusí být dnes. Stejně tak jako se dnes můžeme rozhodnout pro změnu a za pár let vidět ty rozdíly. Nejdůležitější věc pro tato rozhodnutí je podle mne naše vlastní vnitřní motivace. Nesmíme to dělat pro ostatní, ale měnit se pozvolna a laskavě sami pro sebe.

A tak se člověk najednou dostane za hranice své vlastní reality, které mu kdysi vštípilo okolí a je šťastný, že to dokázal.

Vaše Naděje :)