Srpen 2014

Souboj s realitou

1. srpna 2014 v 20:19 | Naděje |  Rozmlouvám se životem
Zvesela jsem si v pekárně ukládala rohlíky na plech, když tu přišla známá konverzační otázka. ,,A co baví tebe?" Pohodově jsem vyjmenovala jsem tu hromadu věcí, které mě zajímají, jako je kreslení, četba, hudba, dobrý film, v poslední době háčkování, hra na kytaru a další.

Když jsem se však po noční směně snažila usnout, vytanula mi má odpověď opět na mysl. Kroužila v ní a nedala mi spát. Jak moc se to co mě baví, ukazuje v každodenním životě? Proč vždycky vyjmenuju takové množství zájmů, ale v podstatě jsou mé dny častokrát šedivě stejné? Proč nikdy neřeknu brouzdání po internetu? Přitom právě této činnosti věnuju času mnohem více než všem těm ušlechtilým věcem, které tak ráda předkládám, snad ze zvyku, že tomu kdysi tak bylo.

Dny za dnem vyplněné prázdnými vtipnými videi, statusy na facebooku, které mě ve skutečnosti vlastně vůbec nezajímají, ale přesto tam nakukuju dost, koukáním na výrobky jiných a nekonečným sněním o tom jak jednou taky něco takového uháčkuju, nakreslím, namaluju, zaspívám, jak si to přečtu, jak jednou...

Pravidelnou výmluvou jest mi můj vztah na dálku, kdy prostě cítím potřebu být připojená den co den na skypu a komunikovat o všednostech každodenních. Přitom si říkám nebylo by jednodušší pro mně i pro něj strávit spolu třeba jen ten čas od šesti večer do času spánku? Příhody by se za den nastřádaly a možná by pro mě bylo jednodušší se odtrhnout od toho nečinného hledání nezajímavých zajímavostí a začít více žít. Přeci, přes školní rok to tak zvládáme, když jinou možnost nemáme.

A tak si tak povídám se svým životem, kladu mu otázky co s ním. A on mi jen říká, že je takový jaký si jej udělám, že jiný ani být neumí. Že buď s ním můžu být nespokojená a nebo si jej kreativně proměnit, a tvrdí mi, jak je ohebný. A já mu věřím, vím to o něm. Je přeci můj, tak jej znám. A jsem velmi ráda, že jej mám.

Vaše zamyšlená Naděje