Síla vůle

14. ledna 2017 v 22:13 | Naděje
Hehe já a moje vůle. Moje vůle je taková, že já se pro něco rozhodnu, ona se mnou vydrží tak tři dny, následně mi zamává a pápá zmizí někde v čudu.

Nemám to s ní vůbec jednoduché. Je to taková poletucha. Věčně někde v povětří poletuje,ale aby stála při mě to ne. To ji z nějakého záhadného důvodu nebaví. Díky bohu, že jsem ji přiměla, alespoň k tomu, aby mě nenechávala samotnou, když si mám čistit zuby. To bych se pak u zubaře už vůbec nedoplatila.

Je pár věcí u kterých její pozornost vydrží, jako je třeba vyšívání nebo má snaha hrát na kytaru a toho si velice cením. Díky její přítomnosti v těchto aktivitách se zlepšuju. Sice teda pomalu, ale jistě ano. Výšivka mi přibývá a kytara občas zazní i jako kytara a nevrže tak hrozně při každém akordu. Vrže jen každý druhý.

Dá se říci, že i tento mikro výplod jsem spáchala pod jejím dozorem. Protože jsem si dala za úkol napsat každý měsíc alespoň čtyři články na blog. Tento týden jsem měla v plánu články dva. Je sobota a já přidávám první. Jestli zítra stihnu napsat ještě jeden to nevím. Ale bylo by fajn moci si to odšktrnout v mém plánovacím sešitě. Myslím si, že ten můj sešitek se té mojí vůli líbí. Přeci jen od té doby co jsem si ho zavedla, tak funguju nějak víc.

Zajímalo by mě, jestli je někde nějaká posilovna, kam bychom s mojí vůlí mohly chodit. Bylo by opravdu dobré, kdyby mi trochu zesílila, protože mám hrozně moc nápadů a plánů a snů a kvůli její slabosti častokrát zůstane jen u snů. Já teda nepotřebuju, aby se má vůle stala nějakou kulturistkou. To by jí zase neslušelo. Ale docela by se mi líbilo, kdyby se jí aspoň trošičku rýsovaly svaly. To vypadá dobře a třeba by pak u mě byla spokojenější, když by dobře vypadala a dobře se cítila a nezdrhala mi furt někam do luftu.

Několik nápadů na články na blog bych rozhodně měla, však je sami uvidíte, jestli mě ta má vůle zase někam neuletí.

Mějte se fajn a svámi i Vaše vůle ať už jsou jakkoli silné :)

Vaše Naděje
 

Čtyři dohody

10. prosince 2016 v 17:23 | Naděje |  Okýnko témat
Pokud existuje nějaká knížka, která mi změnila život, tak je to kniha Čtyři dohody. Knížka o toltécké moudrosti od Dona Miguela Ruize. Velmi pěkně a vtipně ji zpracovává Jaroslav Dušek ve své divadelní inscenaci.

Duška bych možná doporučila začátečníkům více než knihu samotnou. Knížka by mohla odradit příliš esoterickým slovníkem, který trochu ruší pozornost. Dušek si s tématem poradil opravdu vtipně a výstižně. Díky jeho příkladům ze života je daleko jednodušší si představit, jak by Váš život s dohodami mohl vypadat.

Dohody jsou velmi jednoduché ve svém znění:

1. Miřte slovy přesně

Tahle dohoda je o síle slova. Často si neuvědomujeme jak neuvěřitelnou moc slova mají a proto je užíváme neopatrně a následně toho častokrát litujeme. Tahle dohoda mi pomohla uvědomit si, jak ráda jsem probírala lidi, nejčastěji ty nepřítomné. Díky dodržování této dohody nesklouzávám k pomlouvání ostatních a mám v životě v tomto směru daleko větší pořádek. Pomohla mi také ve zlepšení mého vlastního vztahu k sobě samé. Přestala jsem si v duchu tak často říkat, jak jsem pitomá a hloupá, když se mi něco nepodařilo. Místo toho jsem zvolila jiná slova. A s laskavými slovy jsem našla cestu sama k sobě.

2. Nevytvářejte si domněnky

Je to síla, když přestanete žít svými vlastními domněnkami o tom co se děje. Najednou je ve vztazích mnohem víc prostoru pro klid a důvěru. A pokud i Váš partner zná čtyři dohody a do domněnek se přeci jen zamotáte, je daleko jednodušší si situaci vzájemně vysvětlit, pochopit ji a nedělat z toho drama.

3. Neberte si nic osobně

Poměrně těžká dohoda, protože ego se rádo hlásí o své slovo, ale neuvěřitelně osvobozující. Nemusíte díky ní prožívat emocionální dramata někoho jiného, i když se Vám je snaží podsouvat.

4. Dělejte vždy vše jak nejlépe dovedete, ale ne lépe.

Krásná, ale pro mě nesmírně obtížná dohoda. Asi to bude tím, že jsem od malička bordelář a mám poměrně silné vzdávací tendence, když se mi nedaří. Když všechno jde jak má, tak paráda, ale běda jak se dařit přestane. To mám pak velký souboj sama se svým nitrem a snažím se oživit si tuhle dohodu.

S jejich zařazením do života už je to těžší, protože staré návyky mysli se přebudovávají docela těžko. Já sama to mám v takových vlnách. Na dohody se většinou musím vědomě soustředit. Občas se mi stane, že si až později uvědomím, že jsem situaci řešila nevědomě dohodářsky.

Život s těmi to dohodami opravdu stojí za to. Mě se jimi opravdu změnil. Přestala jsem žít tak dramaticky. Nemusím se pouštět do jedovatostí, které by jiní rádi rozehráli a tím se mi opravdu značně ulevilo. Ukazují, že je to zkrátka hodně o naší mysli. Tam se odehrává většina našeho života, v naší mysli, ne ve věcech a událostech kolem nás. Ale v tom jakým způsobem prožíváme.

Názory na Čtyři dohody jsou různé. Je hodně lidí, které dohody nezaujmou a nezkusí si jejich prostřednictvím změnit život. Chápu to. Mají na to samozřejmně právo a je to čistě jejich věc. Lidé kteří dohody okusí a hlavně dovedou je v sobě přivést opravdu k životu, pak vidí sami, co s dohodami dokáží.

Na Čtyřech dohodách je zajímavé, že to co obsahují, Vám sice hodně může pomoci v životě, ale zároveň jsou to záležitosti, které v podstatě v nitru každý ví. Určitě se k dohodám dá dojít i jinou cestou. Třeba tak umíte myslet aniž byste na dohody vůbec sáhli.

Když jsem s Dohodami před lety začínala, bylo to jako sen. Připadala jsem si jako jedna z mála, která otevřela oči. A strašně moc mě těší jak na mě tyto Dohody vykukují z jiných lidí čím dál častěji. Mnohem častěji čtu o sebelásce než v minulosti. Což samozřejmě může být i tím, že když ji znám, tak si jí i více všimnu. Ale myslím, že způsob myšlení lidí se pomaličku, ale jistě mění. A troufám si říct, že je to dobře.

Vaše dohodářka Naděje

Kdo jsem? Jaká jsem?

21. září 2016 v 19:39 | Naděje |  Okýnko témat
Otázku o tom kdo vlastně jsem si kladu již od dětství. Od dvanácti let si píšu deníky, kde stále hledám sama sebe. V jednu chvilku se nacházím a v dalším jsem opět ztracená.

Ze svých deníků, do kterých nakouknu jen málokdy, ale přeci jen nakouknu, o sobě vím, že už od mala bojuju s velikým strachem ze života. Hrozně dlouho jsem se bála všech možných situací, všech autorit, měla jsem pochmurné dětství a dlouho mi trvalo než jsem se z toho vyhrabala.

V zásadě někdy asi v šesté třídě jsem si řekla, že už nechci žít v takovém strachu. Uvědomila jsem si, že abych se celou cestu na autobus do školy, děsila okamžiku kdy budu platit a bála se, že mi upadne koruna a já budu hrozně trapná a nešikovná, není normální. Rozhodla jsem se pro život bez tohoto strachu.

Teď už jsem přeci jen dál. Ve svých skoro pětadvaceti letech mám, ale pořád ještě na čem pracovat. Ovšem neberu to jako problém. Spíše na to nahlížím jako na milou věc. Jako na příležitost pro Život.

Nezáleží na tom co si o mě myslí ostatní. Ale velmi záleží na tom jak svůj život prožívám já. Záměrně nepíšu, že záleží na tom co si myslím já, protože i to jak jsem si všimla se postupem času mění.

Je mi fajn.

Vaše Naděje
 


Má představa blogera

23. května 2016 v 15:54 | Naděje
Takto si představuju Thanatose z blogu http://pyriflegethon.blog.cz/. Vaše Naděje



Skicky rukou

21. května 2016 v 16:48 | Naděje |  Potvoření
Tak jsem si trošku zakreslila. Zatím jsou to jen takové chabé a vybledlé stíny toho co jsem kdysi uměla, ale když na tom zapracuju, tak bych se mohla zlepšit. Ale tak hlavní je, že mě to malé rychlé skickování bavilo. :)
Vaše Naděje

Trable Skorobezhlavého Nicka

16. dubna 2016 v 10:02 | Naděje |  Okýnko témat
Je to pěkně za houby, když máte hlavu skoro useklou. Nejenom, že vás diskvalifikují z Bezhlavého honu, ale ani si nezahrajete s vlastní hlavou kuželky. Když Vám hlava drží na jednom palci šlach a masa, tak zkrátka proklínáte kováře, který se nepostaral o dostatečnou ostrost sekery se kterou kat pracoval. Cítíte se nezařaditelní mezi ostatní. Ani studenti Vás neberou vůbec vážně. Zajímá je jen a jen to, že jste S K O R O bezhlavý Nick. Copak jsem nějaká atrakce k smíchu? Jsem sir Nikolas, kterého tu nikdo nebere vážně. Takže si bloumám po chodbách hradu a přemýšlím nad životem. Pardon v mém případě nad smrtí. Sleduji hemžení těch všech studentů, jejich potíže a doufám, že se nedostanou do takových problémů jako já. Jakmile je totiž problém s identitou je všechno takové těžší. Mladej Potter tady pořád něco řeší, nemá ani jeden školní rok v klidu. Jakoby to všecko leželo na něm. Ale tak, byl hodnej když mě přišel před ostatními duchy tehdy podpořit. Škoda, že byl tehdy ještě tak mladý. Kdybych jej získal na svou stranu teď, když už je známý nejen tím, že přežil, ale i tím, že se mu to povedlo hned několikrát, třeba by mě brali vážně.
Jenomže to by nesměla být celá škola na nohou kvůli nějaké válce. Všichni tady lítají jako o život, utíkají, bojují, snaží se bránit hrad. Hlavně by si měli dávat pozor, aby jejich smrtelná zranění nebyla takovým handicapem jako v mém případě. Přeci jenom být duchem je poměrně dlouhodobá záležitost. Poměrně špatná smrt by bylo zašlápnutí obrem. Tělo se změní na placku a pracujte pak s takovým materiálem. Uff to jsem dopadl vlastně ještě dobře. Kdybych měl být placatý, tak by se mi smáli hned jak bych se zjevil a už vůbec bych nemohl hrát kuželky. No, ale zase bych mohl být třeba koberec. Ale to by mě nebavilo.
Vůbec nejlepší smrt je zasažení tou zelenou kledbou co se nepromíjí. To Vám totiž nezkřiví ani vlásek. Takže umřete a vypadáte pořád stejně. Kdybych byl ještě mezi živými dal bych si záležet, abych vypadal dobře. Abych neměl zakrvácený plášť a upocené vlasy. Nechápu studenty co tu pobíhají a vypadají tak rozvrkočeně. Přece když je někdo sejme zelenou kledbou, tak jim to zůstane napořád. No jo, lidi nepřemýšlejí nad svou duchařskou budoucností. Ani já nepřemýšlel. Kdyby ano, tak bude mým posledním přáním pořádně ostrá sekera.
Ha teď proběhl ten nejmladší Weasley a křikl na mě:"Hlavu vzhůru Nicku". No jo, já se o to pokouším. Chytám ji za uši a chci ji zvednout do výšky, ale palec šlach ji nepustí. Kruci. To si taky mohl odpustit. Že já jim na to vždycky skočím.





Naděje

Bakalářské potíže

10. dubna 2016 v 17:36 | Naděje |  Rozmlouvám se životem
Já už vážně nevím. Posledního půl roku mám pocit, že se ten můj život fakt zaseknul. Já jsem se zasekla a pořád nejsem schopná se pořádně kvalitně odseknout a žít. Ta zatracená práce ještě pořád není hotová. Říkala jsem si, že se ozvu s tímto tématem až v okamžiku kdy bude ta svině vítězoslavně napsaná, vytisknutá a budu ji mít z krku. Až na obhajobu samozřejmě.
Dohrabala jsem se na nějakých 22 normostran z 35 minimálních, které k této práci potřebuji, abych ji teda mohla odevzdat. Těch sedm posledních stran jsem ze sebe pracně dolovala víc než týden. Do konce dubna potřebuju tu práci mít hotovou a odsouhlasenou. Prošla jsem mnohé potřebné ústavy a instituce. V počítači se mi válí fotky nějakých listin z archívu, které musím vyluštit (lidé v barokní době psali tak krásně, až to dnes nejde přečíst!) a aby toho nebylo málo, tak je to v němčině a latině a hurá já ani jeden z těch jazyků neumím. Bože jak já byla pitomá, když jsem odsouhlasila téma bakalářky s ambicemi velké kunsthistoričky, a ani si nezjistila, že o těch památkách je všude jen velké kulové.
Strašně me to sere. Sere mě, že kvůli té práci musím furt někoho otravovat a nahánět po emailech, aby mi zpřístupnil to a to. Jako jasně, asi mě to teď štve víc čistě z toho důvodu, že čas tlačí a tohle je moje poslední možnost tu práci obhájit.
Co mě dohání až k slzám je to, že se na to nejsem schopna soustředit, že mi furt myšlenky lítají někde jinde. Jakoby mi nedocházelo, že pokud to nedám, tak jsou čtyři roky mého života v hajzlu a ani k tomu nedostanu ten pitomý nepotřebný papír. Ve chvilkách, kdy mi tato realita dochází se zas úplně vytrácí vzduch z místností kde se nacházím a já tísní až nemůžu dýchat. Mluvit o tom se mi nechce ani s přítelem, ale už ani s nikým jiným, protože je to věčný boj. Takže ano, zase si to odskáčete vy. Naštěstí vás není mnoho, takže tolik lidí ty mé řádky obtěžovat nebudou.
Achjo, achjo, připadám si bídně. Jakoby se má sebeláska sebrala, ani se neobtěžovala mi zamávat a prostě vzala roha někam jinam. Jsem plná myšlenek o tom co si bude říkat mé okolí. Myšlenek na to jak hniju. Protože v rámci sebepotrestání se radši nevěnuju ničemu z věcí co mě baví. Mnohem lepší než dělat cokoli produktivního je přece celý den strávit na počítači, mít otevřenou stránku s rozepsanou bakalářkou nebo někdy ani to ne, a přitom bloumat světem internetu. Takže večer jdete spát s mizerným pocitem, že jste zkrátka nenapravitelné líné, nesoustředěné hovado.
Přitom já se takto přece cítit nechci. Miluji dny kdy jsem produktivní a můžu jít spát se spokojeným pocitem, že tu po mě zase něco zůstane. Krucinál život žiju teď a nezačne mi, až se té bakalářské svině zbavím. To chci jako celou tu dobu skuhrat nad tím jak je to hrozné a jak já jsem hrozná a kazit si tak minulost zároveň s budoucností?! Ne! Je tady a teď. Já jsem tady a teď. S mou prací to není tak úděsné jak si myslím. Zbývá mi už jen nějakých třináct stránek. Zatnu zuby a napíšu je. V úterý se pobavím s vedoucím práce a uvidím jak to se mnou vlastně vypadá. Kašlu na ten strach. Na ten tísnivý pocit. Chci být šťastná, veselá a schopná. Tedy ne chci. Ale já vím, že taková jsem.
Jsem skvělá protože to prostě nevzdávám. Jsem se svým životem spokojená takový jaký je a nic mu nevyčítám, protože je jen takový jaký si jej stvořím. Jsem Tvůrce svého života, vím to a podle toho s ním taky dokážu naložit. Mám právo být spokojená a šťastná. Mám sílu být produktivní a aktivní. Své soustředění mám ve svých rukou. To je něco co sama sobě můžu dát jen já. Nikdo jiný na celé této zeměkouli mi tohle dát nemůže. Je to dar ode mě pro mně.
Ano cítím se mnohem líp. Nestačí snít o tom jaké to bude až to bude. Protože pak člověk zapomíná na to jaké to je. A právě ono JE je důležité pro to, jaké bude ono BUDE. Jinak bych mohla čekat na radost ze života no prostě až do jeho konce.

Vaše daleko spokojenější Naděje

Život se zeleným zákalem

3. dubna 2016 v 10:49 | Naděje |  Okýnko témat
Mám zelený zákal. Přestože se často uvádí, že tato nemoc se týká starších lidí, u mě byla prokázána v druhém ročníku na střední škole. Třeba by vás zajímalo co tohle onemocnění přináší. Co je ten zelený zákal, odborně glaukom, zač?

Když máte zelený zákal neznamená to, že vidíte všechno zeleně. V dnešní době už to ani neznamená, že Vaše oči chytnou zelený nádech. Zelený zákal získal svůj název v době, kdy jsme jej ještě neuměli zastavit a pokročilé stádium glaukomu přidávalo barvě očí zelenou barvu. Správně jste si možná všimli, že nepíšu o vyléčení zeleného zákalu, ale o jeho zastavení. Smutnou pravdou je, že co Vám tento zákal vezme už Vám nikdy nevrátí. Vyléčit poškození, která v oku způsobí nelze.

Podstatou této nemoci je zvýšení nitroočního tlaku. Protože oko si produkuje nitrooční tekutinu, může se stát, že jí začne produkovat příliš a dojde tak ke zvýšení nitroočního tlaku. Tekutina tlačí na citlivé čípky v oku a tyto čípky pod tím vytrvalým tlakem postupně odumírají. Jakmile jich odumře dostatek, přichází člověk o zrak a v neléčeném případě může dojít až ke slepotě.

Tato nemoc je velmi zákeřná v tom, že nebolí. Navíc toho, že nevidíte na jeden čípek v oku, si taktéž nemáte šanci všimnout. Pohřeb čípku proběhne v tichosti a na jeho miniaturním místě se usídlí tma. Pokud zelený zákal není odhalen a zastaven, dostal by se do fáze, kdy bychom v zorném poli měli slepá místa. V nejhorším případě o zrak přišli úplně.

Od okamžiku, kdy se u mě prokázal zelený zákal, začalo mi pravidelné docházení k očnímu lékaři. Ačkoli normální lidi k němu chodí jednou za čas, já jsem u své oční doktorky každé tři měsíce. Vždy mi zkontroluje nitrooční tlak. Toto vyšetření nesnáším. Vím, že ten přístroj mi vůbec nic hrozného neudělá, jen mi jakoby foukne do oka, ale já přesto nejsem nikdy schopná tuto procedůru vydržet. Tedy já ano, ale oko, kterého se to zrovna týká ne. Mrká jako zběsilé a paní doktorka mi musí přidržet víčko, protože jinak bychom tam strávily celý den. Po tomto souboji mi paní doktorka napíše recept na oční kapky a já odcházím. V ideálním světě si pak tyto kapky do očí kapu každé ráno, ale v mém světě se mi stává bohužel poměrně často, že na ně zapomenu. Měla bych na sebe přitvrdit. Jednou za čas si paní doktorka ověří mé periferní vidění perimetrem. Toto vyšetření připomíná počítačovou hru. Sedíte u takové polokoule a musíte se dívat jen doprostřed mezi čtyři body. Různě daleko od těchto bodů se objevují v různé intenzitě takové tečky. Když tečku spatříte zmáčknete mačkátko, které držíte v ruce a máte bod. No a tak se změří jak dobře vidítě. První půl minuty je to i zábavné a pak vás začnou bolet záda, protože jste si k tomu sedli blbě.

Jinak můj život se zeleným zákalem není nijak omezen. Vidím normálně, snažím se kapat si kapky do očí a nezapomínat na ně a chodím na pravidelné prohlídky, kde se zapisuje můj nitrooční tlak. Takže je tak nějak všecko v cajku jak má být.

Tak tedy to byla jen taková malá sonda do mého života v rámci očních potíží se zeleným zákalem.

Vaše Naděje

Zamknutá budoucnost

6. března 2016 v 9:47 | Naděje |  Okýnko témat
Moje budoucnost je momentálně pevně zamknutá. Tedy alespoň můj mozek zatížený všechnodenností si to myslí. Ten co se zabývá věcmi v oblacích tohle razantně odmítá. No nicméně, ta přízemnější část mého uvažování vidí, že své sny o budoucnu jsem momentálně zaklela do jedné věci. Nejprve budu muset překonat tuto a za ní pak čekají další krásné věci jako, společné bydlení s přítelem, vlastní práce, vlastní samostatný život. Je to jako zamčené dveře od kterých se mi zatím ještě chce ale i nechce hledat klíč. Mám totiž pocit, že nikdy nemůžu sehnat dostatek písmenek, kterými bych pokryla pětatřicet stránek. Jistě už začínáte tušit v čem je zakopaný pes, respektive ztracený klíč zamčených dveří. Jedno slovo - b a k a l á ř ka!

Ale nevzdávám se :)
Vaše Naděje

Náš život má větší cenu než si myslíme

20. února 2016 v 10:33 | Naděje |  Okýnko témat
Lidé jsou často zvláštní stvoření, která mají především podivné myšlení. To o čem bych chtěla mluvit asi nejlépe vystihují tato slova: Zjistíme co jsme měli, až když to ztratíme. Jo tahle myšlenka je známé kliše přicházející k nám často se smrtí, rozchodem, no zkrátka s bolestnou ztrátou.

Tak nějak to v sobě máme asi zakódované. Až příliš často si nevážíme svých vlastních životů. Často si nevážíme sami sebe. V tom obyčejném životě, kdy se pereme se všedními dny každodenního žití, kdy nás vlastně nic pořádného netíží nejsme schopni věnovat sami sobě žádnou nadnášející uctivou myšlenku. Neříkám, že to tak máme všichni, ale je to poměrně častý jev. Stěžujeme si jak jsme vlastně neschopní a nedokonalí, jak bychom si přáli ve své podstatě být někdo úplně jiný, ale vždy jen do té chvíle než nás něco z toho bezpečného života vytrhne. Až pak si najednou uvědomíme, že to kruci nemusí být s námi tak zlé. Proč tak často začneme uvažovat tímto směrem až když vidíme tu otevřenou zlomeninu, která nás může o život připravit?

Jsme spjati s rutinou našeho uvažování, které jsme si za ty roky vytvořili. Mnoho článků tohoto blogu je jen důkazem, že boj s tímto hadem, který se pevně obtočil kolem naší mysli, není jednoduchý. Ale o tom to je. Začínat stále znovu a pořád s větší lehkostí.

Lidičkové važte si sami sebe a mějte se rádi. Nic to nestojí. Jsme kreativní a schopné bytosti, které na to mají. Nemusíme být nutně zapřísáhlými optimisty, jak se nám snaží vnutit časopisy a mnohé články. Máme právo na radost stejně jako na smutek. Jsme tak mocní, že si můžeme dovolit dokonce prožít i hluboký žal, když někoho ztratíme. A přitom se zase časem zvedneme a půjdeme dál.

Jenom nám přeci jen pomůže ta myšlenka, až budeme příště umývat to nádobí, že máme svůj život a sami sebe rádi. Že náš život má cenu i když se nám schovává v každodennosti všedních dní.

Vaše Naděje


Kam dál